Na vsi to jde i bez internetu aneb Sociální síť pro starší a pokročilé

Zaběhla jsem se do venkovské hospody. Hospoda na vsi, ve které žije 166 obyvatel (upřesnil mi to internet), má otevřeno denně. Byla jsem tam ve všední den kolem patnácté hodiny. Několik dní po sobě. A čuměla jsem...  

V hospodě byly obsazené dva stoly. Několik mužů, dvě ženy. Všichni se zdáli být starší než já, což se mi už tak často nestává. Sedla jsem do kouta, objednala si svařák, a byla tichá jako myška a nenápadná jako slunečnice v poli. Ucho jsem natáhla až ke štamgastům, poslouchala jejich rozhovory. No já vím, že je to neslušné, ale tak... ne vždy se všichni chováme podle bontonu. A pan Špaček se to stejně nedozví. Modely, které mělo osazenstvo hospody na sobě sice nepatřily mezi výstřelky módy, ale milovníci retra by si jistě přišli na své.

Místní si povídali, co měli k obědu, jak jeli na nákup, co koupili a co bylo v akci. A jak stará nutně potřebuje ortopeda, protože jí bolí koleno. Také si vyprávěli o svých psech, kočkách a pán v zelené košili řekl, že dneska sesbíral patnáct vajec, a že to bylo o tři víc než včera. Muž v koutě ubezpečoval ostatní, že přestane s novým rokem kouřit, a žena v zástěře se nám všem svěřila, že by potřebovala zhubnout. Myslím, že jsme to všichni už dávno věděli. Jenže prý neví, jak na to. V ten okamžik se z hostů restaurace stali nutriční terapeuti a poradili jí, aby přestala žrát a koupila si rotoped. Jojo, poradit, jak zhubnout, umí každý.

Škoda, že tam nebyli zástupci mladší generace. Určitě bych se dozvěděla, že učitelky jsou krávy, když chtějí po žácích, aby se naučili vyjmenovaná slova.

Jak jsem je tak poslouchala, sledovala jejich spokojené obličeje, mimiku, které všichni rozuměli,v ten okamžik mi to došlo. Oni tady říkají to, co uživatelé facebooku sdílejí na svých profilech. Oni zašli do hospody, facebookoví uživatelé sedí doma. Oni jsou tu spolu, mladší ročníky sdílejí svůj život s ostatními v osamění domova.

Ano, tohle je sociální síť. Ten pravý sociální kontakt. Ti lidé nepotřebují fotit svůj oběd, protože si o něm povypráví nebo ho dokonce sní společně: "Maruš, dej mi sem dva utopence." "Maruš, víš co, mně je taky přines." Tváří v tvář se potěší svými úspěchy, svěří se se svými problémy i radostmi. Naživo si nikdo netroufne toho druhého urazit, a když se náhodou stane, stejně se zase v té své hospodě sejdou. Do očí málokdo umí říct někomu, že vypadá výborně, když si to nemyslí. V osobním styku je mnohem těžší urážet, hanit i lichotit. 

Jako bych najednou pochopila kouzlo setkávání. Sdílet svůj život lze i bez moderní techniky.