Často potkáváme milé a příjemné lidi. Ale obvykle se setkáme i s nějakým blbcem, který se nám snaží vysvětlit, že jsme pitomci, už jenom proto, že jsme si omylem stoupli do jiné fronty, nebo že na konci vodítka pro psa se vyskytuje pes, a ten nemá právo vstoupit tam, kam vstupuje velkomožný pán blbec. Že na běžkách jedu pomalu a tím bráním panu blbci v trhání rekordů. Prostě takovej blbec vždycky ví, jak se co má dělat, a nezapomene ostatním připomenout, že jsou to pitomci. Často ho potkáte při vstupu do hospody, v běžecké stopě, na parkovišti a všude jinde, kde se vyskytuje větší množství osob různého pohlaví, dětí a psů. Většinou si tento myslí, že děti, psi, některé ženy i muži jsou méněcenní, a že by se měli chovat za vysokými zdmi. Taková srážka s blbcem dokáže člověka (mě) rozhodit. Přestože vím, že diskuzí s ním se dostáváme oba na stejnou úroveň (jeho), stojí mě spousty sil zachovat chladnou hlavu, glanc a úsměv, a ne vždy jsem s výsledkem spokojená.
Na Šumavě jsme byli letos běžkovat po dlouhé době.
Už první vstup do Bufetu pod stadionem v areálu Zadov byl pozitivní. Měli těsně před zavíračkou, což jsme nevěděli, ale obsluha fungovala. Pán se velice omlouval, že kuchyň je zavřená, že by nám maximálně mohli dát polívku. Tak jsme si místo jídla dali pivo, což energeticky není moc rozdílné, i když břicho na dlouho nezaplní.
Druhý den jsme cestovali na vratkých prkýnkách po šumavských stopách, a doklouzali až na Horskou Kvildu. Odmítla jsem jet dál bez občerstvení a tak nás stopa zavedla do Hospody u krámu. „Bude asi plno,“ věští můj drahý, když viděl dokola kolem zapíchané běžky. Chce mi tím snad naznačit, že pojedeme bez hospody dál a na té lavičce, která bude za třemi kilometry, mi milostivě dovolí napít se vlastního čaje? Ne ne! „Já se tam vecpu, i kdybych měla stát na jedné na noze, a klidně i cizí,“ odhodlaně otevřu dveře. Bylo narváno. Fronta k pultu dlouhá, stoly obsazené. Ale támhle se lidi zvedají, tak se jdu zeptat, je-li volno. Sedám si, manžel stojí ve frontě. Pozoruju cvrkot. Líbí se mi, že frontu na jídlo stojí muži, zatímco jejich unavené protějšky, často s dětmi, sedí a odpočívají. Kulajda s pravými hřiby, kterou mi manžel donesl, byla snad nejlepší, jakou jsem kdy jedla. Všechna jídla, která lidi kolem měli, byla pravá domácí, žádné smažené polotovary. Jsem úplně nadšená. Kromě toho to obsluha za pultem zvládá s úsměvem a v klidu. A docela to i frčí a odsejpá vzhledem k tomu, kolik je tu lidí. V takovém množství je forma samoobsluhy dobrá volba. Všichni se vejdou, a než na ně přijde řada, vždy se nějaké místo u stolu uvolní.
Milé bylo také to, že u velkého stolu, kde jsme seděli, si navzájem cizí lidé přáli dobrou chuť. Totéž jsme zažili i následující den v Bufetu pod stadionem v areálu Zadov, kde jídla byla též domácí, obsluha i v tom fofru vstřícná a usměvavá. Personál obou navštívených hospod má můj obdiv a poklonu.
A když přišla dovnitř paní se psím spřežením, nikdo ji nevykazoval pryč, lidi si psy hladili, ti vrněli a užívali si pozornosti.
Pán na parkovišti na Pláních byl příjemný a dokonce jsme si popřáli hezký den a šťastnou cestu při odjezdu.
Tak nějak jsem si na Šumavě uvědomila, že to s lidmi není úplné špatné, jak by se mohlo zdát. Pořád panuje ve společnosti slušnost, i když se to občas nezdá. Ale o tom až příště.