Po dlouhé době jsem se dostal k četbě Vašeho blogu a opět skvěle napsáno :-)

Ufff, slyšíte ten kámen, co mi spadnul ze srdce? Opravdu jsem si už o Vás dělala starosti.

Hezký večer!

S pokorou musím uznat, že opravdu vydržíte daleko víc než chlap. Já naše děti moc nehlídal, ale jednou na to přece došlo. Žena kamsi musela a svěřila mi do péče naši několkaměsíční dceru. Rada zněla....nejradši je v postýlce, rozbalená bez plínek, dej jí nějakou hračku, ona se zabaví sama. Fajn. Splnil jsem a v klidu otevřel noviny. Když se žena vrátila, já pyšný táta, že jsem to dokázal, ji vítám. Pak nakounem do postýlky, dcerka byla opravdu moc hodná a hrála si......s takovými malými, hnědými kuličkami....

Tyhle vonné záležitosti děti milují. Taky jsem zažila namatlané v postýlce, na špriclích, na zdi, ve vlasech, v puse a všude jinde v dosahu ročního dítěte... hlavně, že byl chvíli klid, že jo

Mějte se príma!

Je zlatíčko, jak jinak? Měla jsem to stejný. Manžel neustále a poměrně dlouho mimo domov, kamarádky, co by studentky VŠ, ve škole, jiné měly své starosti se svými dětmi, sousedky každá kolem 80 let, takže také měly starosti hlavně samy se sebou a babičky desítky kilometrů daleko...a já jen přežívala silou vůle, že MUSÍM, protože mi nic jiného nezbývalo...a poté, když jsem danou situaci zvládla, jsem se z toho vypětí vybrečela. Postupem času nebyl na pláč čas a já najednou zjistila, že se z puťky stala poměrně zocelená žena A hlavně se Ti podepisuji pod názor, že člověk se stejně nakonec musí umět spolehnout jen sám na sebe...

My prostě, Miri, zvládneme nemožné.

Hezkou sobotu ti přeju!

Obdivuji ženy.

http://enders.blog.idnes.cz/c/450396/nase-mile-a-statecne-zeny.html

Krásně jste to napsal!

No, hlavně abyste si to pamatovala. Když zas nepojede auto tak lehnout na zem a nohy nahoru.

A jinak s těmi přístroji se to má tak, že moc dobře vědí, kdo je ovládá a koho mohou pozlobit a koho ne.

Šmankote, Václave, lehat si na zem na silnici? Ne, to mě nikdo nedonutí!

Zuzko Baže, baba musí vydržet všechno. Nicméně stav - nesmím omdlít, nesmím omdlít - vleže znám z jisté doby dost dobře.

Ivo, je to v hlavě, viď

Zuzko, na to se snad nedá napsat nic duchaplnějšího než, že tvůj muž je velká opora, a taky hrdina:))) A ty ho tak jako doplňuješ:)))))))

Pěkně jsi ten "krvák" v koupelně popsala. Muselo to být úděsné i pro tu odpovědnost za "cizí" dítě.

Do smíchu mi tehdy opravdu nebylo, ale zase doufám, že dnes dokázala historka pobavit...

Děkuju, že jsi našla chvilku na můj blog

..... mi taky bylo jednou špatně,- hóóódně špatně mi bylo, taky sem upadl, celkem sem upadl 2x a jednou málem, aj na ten retich sem sa doplazil (taky to nebudu popisovat),- ...... sem se teda zrovna nestaral vo děcka, vony se kupodivu staraly vo mě a chechtaj se temu dodneška, - enem hraběnka se tenkrát nějak nesmála, na dva dny ztratila řeč a dokonce ji srostlo vobočí jak se mračila,- hrůůůůza !

docela chápu, že jí nebylo do smíchu... ale zase, když to bylo jenom jednou, to se dá vydržet

Uff, tak to jsem nikdy nezažila. S dítětem jsem dodělávala školu a k tomu se pěkně vyvalovala, protože jsem měla fůru času.

Anežko, dodělávat školu a k tomu dítě, to muselo být leháro

Jsme nadlidi. Bohyne ;)